Úspěšní absolventi školy

MICHAELA JOSKOVÁ

Vzdělání

• Přírodovědecká fakulta UK, Praha
• Hudební fakulta AMU, Praha
• Dance and Music Academy, Finsko

Pedagogická činnost

• ZUŠ Jana Hanuše, Praha
• Dance Station, Praha - kurzy moderního tance pro dospělé
• Kurzy taneční průpravy pro předškolní děti

Angažmá

• Pražský komorní balet - choreografie Pavla Šmoka, Jana Kodeta, Lucie Holánkové, Jacka Przybylowicze
• Národní divadlo, Praha - Prodaná nevěsta, Rusalka
• Muzikálové produkce, Praha - Kleopatra, Angelika, Miss Saigon, Johanka zArku, Baron Prášil,...

1. V kolika letech jsi začala s tancem? Kdy jsi pocítila, že Tě začíná tanec více zajímat? Které obory ZUŠ jsi navštěvovala?
Myslím, že mi bylo asi 5 let. Přihlásila mě moje maminka, a já si živě pamatuji na ten okamžik, kdy se mě ptala: „tak chceš tam chodit?", a já jsem jí mezi lízáním zmrzliny odpověděla: „tak třeba jo". Víc mě tanec asi začal zajímat v pubertě. Když si spolužačky popisovaly sešity názvy slavných pěveckých skupin, já jsem vpisovala do srdíček pro všechny jména zcela neznámá - byli to tanečníci moderních světových souborů.
Obory na ZUŠ jsem vyzkoušela až na výtvarný všechny. Nejdéle taneční obor, chodila jsem do Comenia k paní Burešové a kratší dobu i do LDO k panu Kovandovi a do hudebky na bicí k panu Mahdalovi. A ze všech dodnes ve své práci hodně těžím.

2. Jaké byly Tvoje taneční začátky?
Začala jsem chodit do tanečního oboru, a o dva roky později se tam moje maminka stala paní učitelkou. Z toho vyplývá mnohé. Trávila jsem tam potom v podstatě celé dětství. Tanec byl naprosto přirozenou součástí mého života. Měla jsem ho „doma". Maminka byla nesmírně akční, teď s odstupem času to dokážu dobře ohodnotit. Neustále se vzdělávala ať teoreticky nebo prakticky, jezdívala a brala nás s sebou na desítky tanečních seminářů, které v té době nebyly u nás ještě žádoucí (techniky byly totiž západní). Později se ukázalo, jak máme našlápnuto dopředu. Naprosto hravě jsem se díky ní dostala na pražskou konzervatoř Duncan Centre. Přišly zdravotní potíže a na doporučení lékařů jsem z konzervatoře odešla a pár let tanečně abstinovala. Vrátila jsem se domů a dochodila gymnázium a II.stupeň TO. Po maturitě jsem šla do Prahy na výšku, tanec jsem však neopustila nikdy a věnovala se mu v různých tanečních skupinách. Mimo jiné jsem tančila v několika choreografiích studentů AMU, a tak mě napadlo, že bych mohla zkusit přijímačky na taneční pedagogiku.

3. Co Ti tanec dává?
Nedávno jsem dělala pro jeden výzkum rozhovor s bývalým sólistou Národního divadla a ten mi řekl, že tanec člověku víc vezme, než dá. Mám na to (možná zatím), přestože jsem měla a mám zdravotní problémy, jiný názor. Že je tanec nesmírná dřina a často kvůli zraněním nespravedlivá, tanečník je maximálně závislý na svém těle a nemůže tancovat dlouho, to je všeobecně známo. Ale vyjádřit jaké to je, když člověk stojí na jevišti po dobře odvedeném výkonu a divadlo tleská, není možné. Ten pocit dobře znají všichni umělci. Múza Terpsichore dala tanci do vínku hodně kontaktu, tanečníci jsou zvláštní sorta lidí, které spojují nejen litry potu a rozdrásané nohy na sále, ale právě partnerská práce a kontakt, který není v jiných slušných profesích běžný. Jako kolegové jsme si velmi blízcí. Navíc je to jediné múzické umění, které se skloubí ve velké míře s pohybem. Ten je zátěží srovnatelný s profesionálním sportem, takže mi odpadávají návštěvy fitka do plavek před letní sezónou . Po večerních představeních jsem sice unavená, ale jinak než z kanceláře, endorfiny jsou totiž vyplavené. Takže co mi tanec dává? Hlavně hodně radosti. Zkrátka tanec musí mít člověk hlavně rád, z jiného důvodu se dělat nemůže.

4. Rozhodla ses pro učitelské povolání. Jak Tě ZUŠ připravila na přijímací řízení na VŠ?
Vzhledem k tomu, že to vyšlo na první pokus a bez konzervatoře, tak výborně. Dala mi výborné základy a ukázala možnosti, kde se vzdělávat dál. Na malém městě se dá lehce usnout na vavřínech, protože zde není tak velká konkurence. Je důležité vyjet ven, podívat se, jak to dělají v jiných částech republiky, jezdit na soutěže, otrkávat se, jezdit na semináře. A toto všechno jsem díky ZUŠ mohla absolvovat.

5. Jak na tebe působí prostředí AMU kde studuješ? Je pro tebe podnětné a vycházejí ti pedagogové vstříc kvůli tvým ostatním povinnostem? Jaké jsou Tvoje současné aktivity? Prozraď nám něco o svých dalších zálibách a jaké máš další plány?
AMU je múzická škola a to doslova. Jeden z důvodů, proč jsem chtěla začít se studiem na AMU byla (mimo laciného vstupného do Národního divadla) právě budova školy a její umístění na Malostranském náměstí. Když večer končím trénink, mám ze šatny výhled přímo na pražský hrad. Ta budova má neuvěřitelnou, několik set let starou historii (bylo tam mimo jiné v minulém století ministerstvo financí, kasárna, sídlo UV KSČ až byla nakonec naprostou náhodou přiklepnuta naší škole). Pedagogové jsou velmi vstřícní, já jsem začala taneční pedagogiku studovat, když už jsem současně i po večerech pracovala nebo jezdila na zájezdy. Vzhledem k tomu, že ta práce s tancem souvisela, bylo to bez problémů. Navíc je nás v ročníku velmi málo (my jsme byly pouze tři), takže se znají úplně všichni, panuje až rodinná atmosféra, ale přísní samozřejmě na nás jsou.

Momentálně jsem členkou souboru Pražského komorního baletu- baletu Pavla Šmoka, tančím v operách Národního divadla a v muzikálových představeních divadla Broadway a Hybernia. Kromě toho také učím kurzy moderního tance a tanec pro děti. Od následujícího školního roku budu učit tanec i na ZUŠ v Praze Břevnově.
Tanec je teď moje profese, ale aby se jí mohl stát, byl dlouhou dobu mým koníčkem. V současnosti se zajímám o Pilates a zpívám ve dvou sborech. A protože bydlím v Praze Podolí nelze jinak, než milovat jízdu na in-linech.
A plány? Ty nemám, uvidím, co přijde. Vždycky jsem dostala mnohem víc, než jsem chtěla. Tak nějak mi to padalo do klína, tak uvidíme, co spadne teď 